Jak jsme slavili velikonoce v Banátu
Přidal Cycli dne 17. April 2007
Tato myšlenka mě jednou kopla ve spánku a k její realizaci to nebylo složité. Domluvila se nás parta:
Cycli a Martina - BMW R 1150 GS
Honza - BMW R 1150 GS
Miloš - BMW R 1150 GS/A
José Manuel - BMW R 1150 GS
Brad „Kosťa“ Pitt - Honda Africa twin

Velikonoční termín mě napadl z důvodu potřeby pouhých 4 dnů dovolené a celkem 9 dnů volna. Zkrátka slovo dalo slovo a v sobotu 7.4.2007 v 5 hodin ráno vyrážíme směr Brno, Kde se setkáváme na poslední čerpačce s Milošem a já zjišťuji, že na mé zadní Mitasce jsou potrhané některé špunty. Mám totiž horší zadní tlumič, to vím už dlouho, ale teď se docela projevil. Kolo v propružení škrtá o oko tlumiče. Upouštím trochu tlak v pneu a jedu dál a na každé zastávce to kontroluji. Už se nic nezhoršuje a tak to snad guma i my přežijeme. Pokračujeme přes a kolem měst Bratislava, Györ, Budapešť, Kecskemet a před městem Szeged sjíždíme z dálnice. Toto město projíždíme a ve vísce Deszk zastavujeme u benziny kolem jedné hodiny našeho času. Od sjezdu z dálnice poslouchám jak v mém BMW bouchá, mlátí a hype a identifikuji to z převodovky. Nařizuji delší pauzu a pro jistotu odšroubuji zátku z převodovky abych omrknul, jestli nejsou špony v oleji. Nejsou. Po ochlazovací pauze opět vyjíždíme a zvuky jsou ty tam. Na hranice Kiszombor –Cenad neboli HU – RO je to slabých 30 km. Přecházíme hranice rychle a na občanky a pokračujeme dál na Jimbolia, Carpinis, Foeni, až do Dety. Touto trasou se vyhýbáme Aradu a Temešváru. Dál sjíždíme do Moravity, kde odbočujeme na Oravitu, Naidas a po té přejíždíme pohoříčko Locvei do Pojedeny, kde se před vámi otevře nádherný pohled na Dunaj. Přes Moldovu Nouvu jedeme k obci Coroniny , před kterou zabočíte na off-road výjezd do Svaté Heleny, který měří nějakých 5 km. Když projíždíme kolem obchodu a restaurace „U Pepsiho“vidíme tam stát několik lehkjých krosek a jejich majitele na pivku. V jednom z nich poznávám cestovatele Libora Gynu. Ke Štěpničkovým dojíždíme v 19 hodin místního času, tedy v 18 našeho času. 950 km jsme zvládli za 13 hodin. Vítáme se navzájem a jdeme lehce vybalit a povečeřet chutné jídlo od paní domácí. Ještě před večeří dostáváme každý hafnu cujky, aby se nám lépe trávilo. Po konzumaci jdeme na pravidelnou dávku do občerstvovací stanice k Pepsimu. Tam zjišťujeme, že v Heleně nejsme jediní Češi, koho zlákaly velikonoce, ale jsou tam dva autobusy a jeden má ještě dorazit. Chvíli s nimi debatujeme o tom, jak jsme se kdo o tomto místě dozvěděli a moc dobře nedokáží pochopit jak to, že tam nejsme poprvé, když oni se o tomto místě dozvěděli nedávno a ještě, že tam jsme na motorkách a ne autem nebo autobusem. No, ještě chvíli se zdržíme a jdeme na kutě. Já s Martinou mám pokoj pro sebe a v něm postel, televizi, dvdčko, satelit, kachláky a stůl, na kterém budeme týden papat. Kluci leží v pokoji vedle ve spacácích a na zemi a Kosťa na posteli.


Cycli


Fotky z prvního dne:
Diskuze nad potrhanými špunty
No a regulace tlaku v zadní pneumatice
Někde na dálnici
Přestávka a tankování před rumunskými hranicemi
Kosťovi se nějak houpe Topcase
Už v Rumunsku
Poslední kouřová
Tankování v Moldova Noua
Cesta ke Svaté Heleně
Pohled na večerní Dunaj v den příjezdu



Vildova, Kulhavá skála a jeskyně Vranovec

Pěší turistika – 15 km

Ráno papáme vydatnou snídani od paní domácí a po její konzumaci odmítáme cujku, kterou nám dokola nabízí. Ptáme se domácího kolik, ji vypije a kolik ji pálí a kde. Pálí ji doma a tak 300 – 400 litrů. Z loňska mu zbylo už jen asi 60 litrů, protože něco poslal synům do Čech, něco prodal a zbytek vypil. Jeho paní a její maminka kořalku nepijí, protože to by jim nestačila.

Jdeme na dvůr ještě trochu vybalit nějaké věci z kufrů, zkontrolovat motorky a já zjišťuji, že moje podsedlovka , na které jsem našel loni na podzim asi prasklinku, protože to bylo takové malinké, ale teď již vím, že je to prasklina. Není celá kolem a když tak mám montpáky, tak je tam chytnu stahovacími páskami. Jdu zkontrolovat i jiné motorky a zjišťuji, že tento problém má i Honza a v naprosto stejném místě.

Jdeme k Pepsimu a tam si dáváme jedno na cestu. Potom vyrážíme za krásného slunečního počasí kolem krchova na kopce za Svatou Helenou. Procházíme mezi malými políčky a povalujícími se Čechami, občas natočím nějaký záběr této malebné přírody s krásným výhledem na Dunaj. Když dojdeme na vyhlídku, tak na ni nejsme opět sami. Zase Češi. Kocháme se výhledem na Dunaj, hrad Holubec, který je už na Srbské straně a taky koukáme , že občas v lesích zahlídneme kouř od ohně, které nikdo nehasí. Sedíme 300 metrů nad Dunajem a tak zde máte vše jak na dlani včetně obrovské zátočiny této mohutné a respekt vzbuzující řeky. Jednou za čas propluje trajekt, který se z této výšky zdá jako papírová lodička doma ve vaně a přitom měří několik set metrů. Po napojení všech smyslů jdeme tou samou cestou do Svaté Heleny ke Štěpničkovým na oběd. Zase je vydatný a není v lidských silách ho sníst. Musím se natáhnout na postel a zapínám Digi sat. Nacházím tři programy v češtině ( ČT24, Discavery a ještě jeden). No to se musím chvíli koukat. To doma nemáme.

Po nabažení vyrážíme směr Kulhavá skála a jeskyně Vranovec. Jde se z Heleny na sever po turistické červené, která vede do další české vesnice Gerník. Po několika km se odpojíte na modrou, nebo když to tam znáte jako my z loňska, tak jdete zkratkou. Je opravdu vidět, že celá tato oblast českých vesnic je v krasové oblasti, kde se vyskytuje mraky jeskyň, protože jich je taky snad ještě větší množství propadaných. To je vidět doslova na každém kroku v podobě „kráterů“ v zemi. Až tady někdy budete, tak je zkuste spočítat. Nepovede se vám to. Ke Kulhavce vede cestička po strmém svahu a je to docela záběr na nohy, ale vyplatí se absolvovat. Svoje jméno získala po majiteli pozemku panu Kulhavém. Vypadá jako malá Pravčická brána v Českosaském Švýcarsku u Hřenska. Tu jsme prolézali loni a pak jsme nemohli najít Vranovec. Takže jen mrkneme, jestli se od loňska nezměnila a jdeme hledat jeskyni. No, nevím jak jsme mohli loni minout. Vede k ní i turistická značka. Jde se tam od Kulhavky proti proudu potoka Alibec až narazíte na krásný vodopád, který padá do jezírka vedle jeskyně. Skutečný poklad na stříbrném v malém. Nádhera, co dokáže příroda a čas vytvořit. Jsme ohromeni a když se konečně z toho trochu probereme, tak jdeme zkoumat jeskyni zevnitř. Nasazujeme čelovky, bereme baterky a na chvíli se z nás stávají speleologové. Z nitra vytěká voda a hned na kraji nás čeká terénní vložka v podobě strmého výstupu a proti tekoucí vody. Když se navzájem vytaháme, tak nás to čeká ještě jednou a pak už jen mírnější. Na konci této schodovité chodby nás čeká překvapení v podobě zúžení a přibývání vody. Sundáváme boty a pokračujeme v kraťasech a naboso. Dno je tvořené z krásných jezírek vymletých ve skále a s převýšením tak půl metru. Pokračujeme dál chodbou až ke křižovatce cest a jdeme dál rovně. Tam je po chvíli konec, kde šlapeme po kolena v bahně a studené vodě. Vracíme se na křižovatku a tam si všímám zavěšeného netopýra. Jdeme do odbočky a chodba se úží a snižuje. Za chvíli pomalu ležím na vodě a ruce mám špinavé od stěn. Nevím co s kamerou a vlastně i se sebou, abychom to nějak ve zdraví přežili. Nakonec se prosoukávám do dómu kde je zase konec, ale je v něm i vodopádek. Krása. Vodopádek uprostřed skály. Šlo by možná pokračovat strmě nahoru, ale na to nemáme vybavení. Pomalu se vracíme k východu a jak se začíná rozednívat, tak koukám, že kamera není kamerou , ale hroudou bláta stejně jako já.

V jezírku před jeskyní se oplachujeme. Kameru jen otírám. Ještě nemá splněno. Vydáváme se s Honzou strmě kolem vodopádu nad něj, abychom zjistili, jak to vypadá nad ním. Opět potůček zakousnutý v údolí s prudkými svahy, malými vodopádky a hlubokými tůněmi. Po návratu ke stříbrnému jezeru zjišťujeme , že máme návštěvu Čechů. Jsou to ti na kroskách, ale sem taky museli dojít pěšky z vrchu. Dáváme se do řeči a pak se vydáváme zpět do Heleny. Po cestičce do Prudkého svahu Martina hází tlamu. Naštěstí jen s drobnýma odřeninama. Zhruba v půli cesty natáčím kroskaře, jak kolem nás prosviští a pak už docházíme na večeři.

Po večeři jdeme k Pepsimu, kde už je podstatně míň Čechů a tak už to má zase takové své komorní kouzlo. Dáváme se do řeči s místními a jeden nám vypráví, že za vsí pásl nedávno stádo koz a když je večer dohnal domů, tak zjistil, že jedna chybí. Vydal se ji hledat a našel ji živou zapadlou v jednom vchodu do jeskyně, který byl zarostlý křovím a nikdo o něm nevěděl. Takž tento příběh měl šťastný konec. Pak už jen jdeme spát, abychom se vyspali na zítřejší Velikonoce.

Fotky z druhého dne:
Zákoutí za domem
Odchod výpravy ....
... nejprve samozřejmě posílení na dlouhou cestu, no a kde jinde, než u Pepsiho
Pohled na Svatou Helenu
Výstup do kopce
Na Vildově skále
A zasloužilý odpočinek
Kulhavka
Vodopád a jeskyně
Detail na vodopád
Průzkum jeskyně. Teprve jsme na začátku, později jsme měli ledovou vodu až po kolena.
Před očistou
A očista ducha strmým výstupem
Naši hostitelé s návštěvou


Off-roadové velikonoce

Dnes je ten den, na který jsme asi všichni byli nejvíce zvědaví. Ráno posnídáme, a plni všeho očekávání vykukujeme na ulici, kdy už uvidíme nějaké ozdobené vozy jedoucí přes celou ves a šmerkustníky s velkými dlouhými metlami plnými mašlí jako na Moravě. Furt se nic neděje. Sakra, datum je správný. Právě přichází Štěpničkovi z kostela, tak se jich ptáme, jak to, že se nic neděje. Vždyť už se dělo, odpovídá paní Štěpničková, byl kostel. Po debatě se dozvídáme, že tady chodí jen děti po svých příbuzných a ani ne s metlou. A s těmi stejně bydlí většina v jednom statku. Nevzdáváme to, ale fakt se nic neděje. Čekáme celé dopoledne a po obědě se rozhodujeme, že se pojedeme projet po okolí Svaté Heleny.

Za Helenou je ze všech stran vidět na vysokém kopci vysílač a tak se stává cílem naší cesty. Jedeme směrem na Coronini (k Dunaji) a asi po 2 km se vydáváme u elektrických sloupů doprava do svahu po pěkných šutrech. Všichni jedou sami a já s Martinou, která se snaží to natáčet. Honza s Kosťou nám trochu ujeli a v té spleti cest a cestiček jedeme s Milošem prostě po nějaké. Za chvíli je potkáváme proti nám a že ať jedeme a na louce na ně počkáme. Oni se jen někde otočí a přijedou za námi. Zastavujeme na louce a za chvíli přijíždí. Už z dálky vidím, jak se Kosťa tlemí a tak si říkám, že to někde složil. Taky že jo. Při otáčení mu došla půda pod nohama a odnáší to pravý přední blinkr ohnutím v držáku. Nepokoušíme se ho ani rovnat abychom ho neutrhli a stejně by Kosťa na něj zas určitě spadnul. ( Zapomněl jsem napsat, že první den, když jsme odbočili z Coronin na cestu do Heleny, tak Kosťoj to nedalo a jel se projet zase na fotbalové hřiště jako loni. On je totiž fotbalista a u nás se to nesmí a tady to je jedno. Jede přes val a poprvé padá i se svou Afrikou.) Takže vyhlašujeme soutěž BMW versus Afrika v počtu pádů. Tak Kosťa vede 2:0. Určitě jste zaregistrovali, že BMW tady jsou tři a od večera budou čtyři a Koťa je sám. Stejně vede. Je to prostě borec. Popojíždíme asi o kilometr dál krásnou prašnou cestou a tam nacházíme kráter po jeskyni jak hovado a dá se v něm dobře řádit. Nahoru a dolu a po stranách jak v cirkuse v takové té kouli. Jsou tam i skokánky a tak naše tlumiče chodí na dorazy. Kosťa vyjíždí kopec, pálí to celkem slušně a do cesty se mu staví vcelku slušný hrb. Skáče a dopadá krásně na přední kolo. Ozývají se rány ze všech plastů, silentbloků a i Kosťových kostí, ale ustává to. Škoda, skóre nezvýšil.
Po vyblbnutí pokračujeme dál po cestě a necestě hlubokými kolejemi na louky a loučky. Políčka a loučky v protějším svahu vypadají ták krásně upravené v této zvrásněné krajině, že se toho nedá nabažit. Vše umocňuje slunce a teplo. Dojíždíme pod nějaké salaše, za kterými je vidět náš cíl. Projíždíme kolem nich. Nikde nikdo. Cesta plná kamení vede na vrchol kopce Varad s výškou 527 m.n.m. Otvírá se nám neuvěřitelný výhled na Dunaj, rudné doly a jejich odkaliště, nedokončený most přes Dunaj, Moldovu Novu a Veche a okolní kopce. Prostě nádhera. Opravdu jeden z pohledů pro který sem stojí za to jet. Ani se nezdá, že jsme nějakých skoro 450 nad Dunajem. Fotíme, jíme, odpočíváme. Kam spěchat. Při pohledu dolů rozpoznáváme příjezdovou cestu od Dunaje k Heleně a na ni z ptačí perspektivy odbočku k dolům a další cíl cesty je na světě. Martina říká ať ji odvezu do Heleny, že s námi nepojede. Tak ji odvážím a jedeme k dolům. Cestou kolem fotbalového hřiště koukáme na rumunskou ligu a taky možná na budoucí známé sportovní tváře.

Krásná klikatá cesta nás vede kolem hromad naplavenin a vytěžené hlíny z dolů až opět pod vysílač. Ovšem o několik set metrů níž. Po překonání několika zátaras v podobě vysypané fůry hlíny v cestě se ocitáme přímo u ústí do jedné šachty, která je ovšem asi po 50 metrech zazděná a ponechaná díra jen pro odtok vody. Chvíli koukáme po okolí a domlouváme další cíl – nedokončený most na ostrov v Dunaji. Sjíždíme po druhé straně za fůrou hlíny ze začátku po pěkné cestičce, která se po chvíli mění v prudší kopec s obrovským množstvím kulatých kamenů jak pěst. Honza jede přede mnou a je vidět jak se kameny převalují pod koly našich endur. Projíždím a sjíždím i já a jsem rád, že jsem motorku udržel kolama k zemi. Pod kopcem čekáme a nikdo nejede. Tak si říkáme, že to asi otočili a jedou po cestě, kterou jsme přijeli. Není tomu tak. Kosťa je už vidět a opět se už z dálky uculuje a všichni víme, že skóre je 3:0. Chvíli po něm vyjíždí Miloš, právě jede po těch kamenech …… a kurňa 3:1. Běžíme mu pomoct zvednout motorku, z které prozatím vytěká kyselina z baterky na výfuk a válec. Ještě upadl boční kryt na svíčku a je odřené ventilové víčko. Kostlivec má jen odřené plasty mezi rámama. Uděláme pár fotek, něco natočím a jedeme kolem fotbalového hřiště, které je už prázdné a správce trávníku už zapnul sekačky na trávu (ovce) a tak 50 jich pustil udržovat angličana. Pak již po chvilce hledání nacházíme tu správnou prašnou cestu podél odkaliště, které vypadá jako poušť k nedokončenému mostu. Jdeme ho obhlídnout a nafotit. Potom už jen Kosťa zkouší na své Africe zdejší uměle vytvořenou poušť, protože furt tvrdí, že když na Africe, tak do Afriky. Kousek Afriky našel v Rumunsku, tak si zase může odškrtnout jeden splněný sen. Těsně před odjezdem si Honza všímá na svém nově nakomaxitovaném držáku na kufry prasklé trubky. Hold motorky dostaly zabrat. Tak už jen domů. Ale nakonec projedeme jen kolem Štěpničkových a pokračujeme po turistické červené směrem na Gerník a u Křížku se dáváme doprava. Tam projíždíme hodně hlubokými kolejemi až tak, že se válcema opíráme o stěny z hlíny. Na obou stranách si posunuji ochranné rámy až na doraz vzad. Na konci cesty na nás čeká překvapení v podobě zavřené brány. Tady se teda fakt neotočíme. Kosťa vybíhá a zkouší bránu otevřít. Naštěstí to jde. Potom už po slušné banátské cestě dojíždíme až k Pepsimu, kde sedí naši kolegové z Prahy. Jedeme si pro pivo. Nakonec si dáváme každý tři a těch posledních 200 metrů od Magazinu mixt je asi nejhorších za celou dovolenou, protože pivo je silné a slunce taky.

Po večeři zkoukneme jeden z mnoha dílů American choper a bavíme se s panem domácím o těch dolech. Povídá, že v nich dělal a kolikrát ani nevěděl, jak se po šichtě dostal ven. Prý tam práce nebyla tak složitá a tak se tam mohlo pít a kouřit. Dnes nekouří a pije s mírou. My na něm nikdy nic nepoznali. Jdeme k Pepsimu čekat na příjezd Pepy, který doráží kolem 21:45. Dáme si pár pivek a jdeme do našich postelí vyčkávat na další den.


Fotky ze třetího dne:
Kosťova úprava blinkru
Honzovo zkoumání křoví
Pohled ze skály
Společné foto: Honza, Kosťa, Martina, Cycli a Miloš
Milošův pád
Přejezd uměle vytvořené bariéry... to nás přece nezastaví
Pohled na nedokončený most
Africké dobrodružství v Rumunsku


Rovensko, Sopotu Nou, Carbunari, Moldova Noua

Dneska jsme se rozhodli pro cestu do Rovenska a jeho okolí. Takže ráno se ptáme pana Štěpničky, jestli má někdo ve vsi svářečku na Honzův držák na kufry. Pan Štěpnička odpovídá, že svářečku má on. Teda on tomu svářečka říkal, já už taky svářeček pár v životě viděl, ale tenhle model jsem ještě neměl čest spatřit. Byl prostě boží, ale hlavně, že svářel. Po mistrovské zkoušce ve sváření se rám montuje zpět na moto a za chvíli jsme připraveni na odjezd. Jedeme dolů do Coronin, to je obec na břehu Dunaje a místní lidé tady ve válečných letech zbohatli a někteří dokonce přišli až k astronomickým částkám. Pašovali tady naftu a benzin do bývalé Jugoslávie. Mnoho lidí tady při tom položilo život kvůli tomu, že lodě pašující palivo nesvítily a tak se mnohokrát stalo, že se srazily a potopily. Lidé co zbohatli, tak začali stavět vily a paláce, které tady uvidíte a někteří se z obrovského bohatství zbláznili, nebo ho rozfofrovali a tak tady dnes najdete mnoho rozestavěných a nedokončených vil. Ale to už je historie. Zase je to obyčejná rumunská vesnice na jihu Banátu a lidé jezdí na pole s koňmi a povozy. Pokračujeme kolem Dunaje, v kterém je z hladiny vyčnívající skála Baba Caia, která je opředena taky pověstí, ale tu až jindy. ještě spolu kolem Dunaje pojedeme. O kousek dál je na rumunské straně zřícenina hradu svatý Ladislav a jeskyně Gaura cu Muska. Mezi nimi se na srbské straně tyčí hrad Golubač, pod nímž je ve skále tunel, kterým vede silnice. Pokračujeme po klikaté silnici podél hladiny řeky, která je místy sotva dva metry od nás a dokonce i bez svodidel. Ale je to nádherný pohled na hladinu a okolní zalesněné svahy, ze kterých se občas zvedá kouř z ohňů, které nikdo nehasí.
Dojíždíme k obci Liubkova, u které je benzina a to doslova, protože stojany tam jsou Made in Czechoslovakia. Před touto benzínkou se dáte doleva a v obci před mostem zase doleva a odtud asi 20 km lehkého terénu s dvěma trochu složitějšími místy a převýšením 670 m. do obce, která má dnes již jen něco okolo 100 obyvatel. Jedete neustále kolem říčky a potkáváte salaše opuštěné i obydlené až přijedete k první záludnosti v podobě utrženého svahu a odhrnutého na stranu, ale v cestě je bahno. Takže tady se ušpiníte jako prase. Ale asi po 500 metrech v lese odbočíte zase před mostkem doleva a kousek za ním v roce 2003 vzala velká voda cestu, takže zátarasy vás navedou přímo do potoka a asi 100 metrů jedete jeho korytem, takže se zase umyjete. Za těmito terénními vložkami jsme si dali na louce svačinovou pauzu. Když jsme všichni odstrojeni a máme vše vybaleno, tak si všímáme na Pepovi motorce nějak moc včel. A všude okolo taky. Hnízdo. Odnášíme si věci o kus dál, ale moc to nepomáhá. Proto nasedáme na mota tak jak jsme a odjíždíme kus dál, kde bude klid od včel. Zastavujeme a já se otáčím na louce. Jen tak si to brumlá a to je ten problém. Předním kolem najíždím na hrb, motor zdechává a já se kácím k zemi. Sakra 3:2. No Kosťa to snad tak nenechá. Nerad prohrává. Ještě má navrch, ale už jen těsně. S Pepou využíváme přítomnosti malého potůčku a jeho vody k malé osvěžující koupeli.

Po pauze pokračujeme dál směrem do Rovenska. Když tam dojedeme, tak nás tam na návsi vítají akorát dva psi a stádo domácích prasat, pasoucích se vedle zavřeného krámku. Sedneme si na lavičky ke stolu a někdo se dojídá, jiný studuje mapu, někdo krmí potulné psy a nebo jen tak lenoší na lavičkách. Za chvíli přichází první domorodci a dáváme se s nimi do řeči. Jak je to kde hezké a chlubí se, že už taky byli v Čechách. Ukazují nám kam si tady máme zajet, jak to kde vypadá a co tam je. Takže pojedeme odtud do Sopotu Nou přes Boinitu, kde jsou mlýny. Ze Sopotu Nou se vydáváme podél řeky Nery k Čertovu jezírku. Ovšem do cesty se nám staví zavřená brána a na ní nápis v rumunštině – VA RUGAM INCHIDETI POARTA VAMULTUMIM. Naše rumunština není valná, ale Pepa to zhruba překládá něco jako : Pozor, incidenty a pak ještě nějaká slovíčka, která si nepamatuji. Zkrátka asi takto: Pozor na incidenty, soukromý pozemek. Říkáme si, že to večer ukážeme Štěpničkovým a ty nám řeknou přesně co to znamená. Tak se otáčíme a jedeme k jedné zátočině na řece a dáváme opalovací a koupací pauzu.

Když přijde k řece, tak tam jsou stovky pstruhů a voda jak křišťál. Válíme se tady asi dvě hodiny a pak pokračujeme ze Sopotu Nou klikatou endurovou cestičkou s překrásnými výhledy do banátského kraje ve výšce pořád okolo 700 m.n.m až do Carbunari. Na kraji této vsi se dáváme do leva a projíždíme ji celou. V jednom místě je vidět začátek krásného asfaltu. To je silnice 571 na město Sasca Montana. My pokračujeme dál na jih po enduro cestě na Moldovu Novu. Něž dojedeme do Moldovy, tak jsme všichni i naše stroje pokryty řádnou vrstvou prachu.

Natankujeme v Moldově ( off-road spotřeba 8,5l na 100 km) a jedeme na Helenu. Ještě děláme fotky u Coronin u fotbalového hřiště a kopečku fotky a posléze i nějaké kraviny na motorkách. Honza sjíždí dolu nejprudším svahem, dole se otáčí a jede nahoru. Do cesty se mu postavil kámen a trefuje ho předním kolem. Zadní kolo se smeká a Honza dělá efektní půlhodiny s položením motorky bokem pod svah a sebou provádí nějaké divné gymnastické cviky v dost velké rychlosti. Když se zastavuje, tak se zase rozbíhá proti svahu a jde stavět svoji motorku. To se mu nedaří, tak mu jdeme na pomoc. Říkám mu „konečně tě taky vidím spadnout“. On totiž moc nepadá. A skóre srovnáno na 3:3. Po tělocvičné vložce nasedáme na stroje a jedeme ke Štěpničkovým. Po příjezdu a večeři dáváme přeložit našemu domácímu ten nápis. Překlad zní: „Prosím, zavírejte za sebou bránu. Děkuji“ Vypuká obrovský smích, který se zastavuje až hodně dlouho po překladu. No super. Asi to bude příště chtít sebou vozit i slovníček. Škoda, tak se na jezírko podíváme příště. Alespoň je zase proč se sem vracet.

Jdeme k Pepsimu dovršit hezky strávený den, ale tam se dozvídáme zdrcující zprávu. Došlo točený pivo. Musíme lemtat lahváče.


Fotky ze čtvrtého dne:
Pohled na Dunaj
Před blátivým offroadem
Po blátivé vložce
Cycliho momentka
Všudypřítomné včelstvo
Všudypřítomné včelstvo 2
Martina v Rovensku
Pohled na Rovensko
Co ta cedule asi znamená? Že by "Nevyvolávejte incidenty"?
Očista v řece
Opalování v dubnu
Honzův kotrmelec


Decebal, Bígr a rozčísnutá Dachna

Dnes se chceme podívat na Decebala Dáciu – rumunského vládce, který má svoji sochu vytesanou do skály v kazaňské soutěsce za městem Dubova v hodně nadživotní velikosti.

Nejprve sjedeme zase do Coronin, kde už při sjezdu z Heleny je vidět v Dunaji čnějící skála s názvem Baba Caia. Je opředena legendou, jak turecký správce Moldovy nechal na skále vysadit jednu ze sedmi manželek jménem Zálička, protože chtěla utéci s maďarským šlechticem. Měla se na skále káti, ale její milenec ji odtamtud vysvobodil. Později měl ještě milenec šanci se pomstít, když byl v boji smrtelně zraněn, tak mu sdělil, že Zuleika žije a stala se křesťankou.

Za Babou se na srbském břehu pyšně tyčí vojenská pevnost Golubač. Byla postavena již za Marie Terezie. Bojoval zde s Turky Zikmund Lucemburský. Legenda vypráví, že jeskyně nacházející se poblíž pevnosti po proudu, kde Svatý Jiří zabil draka. Touto zdechlinou se pak živil hmyz a ten pak nakazil celou pevnost.

V tu dobu tu však ještě nebyla hladina Dunaje tak vysoko, protože ji zvedla až výstavba největší vodní elektrárny v Evropě (s výjimkou Sovětského svazu), která měla zkrotit v těchto místech divoky Dunaj. Po dostavbě v roce 1972 se hladina zvedla o 33 metrů. A pozor, nesmí se zde fotit. Proto jsem to tady loni jenom natáčel.

Dál pokračujeme kolem obce Liubkova a Berzasca, kde v těchto obcích také sídlí Česká menšina. Po chvíli míjíme zříceninu hradu Drencovna, který taky pohltil Dunaj. Za odbočkou na Bigar začíná off-road v podobě opravy hlavního tahu. Opravovali to tady už loni a zdá se mě, že s tím ani trochu nepohnuli. Naštěstí je tady v tom údolí kolem Dunaje neustále na co koukat, tak nám to docela utíká i s těmi pauzami než, odhrne buldozer obrovské balvany do řeky. Projíždíme Svinitou a zainí je další hradní zřícenina, kterou si vzala řeka, jako daň za její zkrocení. Zřícenina se jmenuje Tri Culi a pochází z roku 1439. Její dvě hranaté věže vypadají, jako kdyby měly každou chvílí spadnout do té obrovské masy vody, ale zatím se drží. Stáčíme se na severovýchod a míjíme odbočku na nejbohatší českou vesnici, v které mají dokonce asfalt a nejmenší odliv mladých lidí do Čech, protože zde ještě fungují antracitové doly. A už přijíždíme do Kazaňské soutěsky. Ta nádhera se ani slovy nedá popsat. Nádherná mohutná řeka a do ní padající bílé skály. Člověku se ani nechce jet. Nejraději by zastavil a jen tak pásl oči. Toto místo je bohaté na jeskyně a jedna obrovská se jmenuje Dubova. Až to otočíme zpět, tak do ni nakouknem.

Po nabažení se soutěskou projíždíme kolem kláštera, za nimž je už socha Decebala Dácii. To byl poslední vládce původních obyvatel Rumunska, Thráckých kmenů a hlavně Dáků. Alespoň víte po kom se jmenuje nejslavnější, nejlepší a asi i nezničitelné rumunské auto. Tady se taky nesmí fotit a zrovna tady stojí i pohraniční hlídka, ale nikoho to moc nezajímá a hlídku už vůbec ne.Takže po nafocení se otáčíme a jedeme k jeskyni Dubová. Hledáme přístupovou cestu a nakonec jedeme na louku nad jeskyni a dál jen pěšky. Ale ouha. Po chvíli se z cestičky stává pěší off - road a nakonec horolezecký sestup. Takže to vzdáváme a děláme si jenom oběd. Škoda. Má to být jeskyně s velkým dómem a ústit až do Dunaje, takže asi takový tunel.
Po jídle pokračujeme zpět a na odbočce na Biger se dáváme doprava. Z mapy jsme vyčetli, že na cestě u řeky mají být vodopády. Všímáme si jich a na cestě zpět se u nich zastavíme. Do Bigeru vede zase endurová 18 km dlouhá cesta, která vystoupá až do 550 m.n.m, kde už nás přivítá ospalá vesnička. Není tady zdaleka takový ruch jako v Heleně, ale českých aut je tady taky dost. V krámku nakupujeme pití a nanuky a kocháme se krásnou panenskou přírodou. Kosťa vyráží na průzkum do všech stran vsi. Vždy když se vrací, tak rozvíří hodně prachu z cesty. Já tady bydlet a mít otevřená okna, tak mu dám po dřžce. Odjíždíme směrem vodopády. Jsou dva nad sebou a každý z nich má tak dva metry. Zastavujeme motorky na kraji stržené cesty a jdeme se cachtat. Ve vodě ledové kry nejsou, takže má nad nulou. Ale zas ne moc. Jenže, když je takové vedro. Kosťa a Honza jdou do vody po hlavě a to doslova. Už plavou břichem nahoru, jak leklá ryba. A najednou zas břichem dolu. A teď nejsou vidět vůbec. Prostě jak malí Jaryni. Točím je a lezu do vody jen po pás. Miloš se k vodě jen přiblížil a vzdává to. Pepa byl provést očistu o kousek dál, aby na něj nikdo necákal. Toto letní veselí vydrží asi půl hodiny a pak se osušíme, oblečeme a jedeme k Dunaji a do Heleny.

Cestou kolem Dunaje natáčíme s Martinou kluky na motorkách každého zvlášť, ať máme nějaký úvodní záběr na naše DVD. Pepa neustále zastavuje a něco si fotí. Na odbočce na Helenu zastavuji a čekám na ostatní. Vidím, že už se blíží a tak se plouživým tempem vydávám do kopce k Heleně a natáčíme cestu. V zatáčce se ještě ohlédnu a koukám, že už se sjeli a blbnou na kopečku za hřištěm. Ať blbnou, my jedeme natáčet. Ke konci cesty nás dojel Miloš a u Štěpničku Kosťa i Pepa. Ptám se, kde je Honza. Ještě si tam chtěl zablbnout na kopečku a přijede, zní odpověď. Je vyhlášená příprava na večeři. Honza nikde. V tom přijíždí Dácie se sousedem a ten říká, že Honza měl havárku. Že jemu nic není a motorka leží na zemi a teče z ní olej. No, říkám si, že zas dělá z komára velblouda. Tady to má každý ve zvyku. Pepa a Kosťa se Štěpničkou se mu vydávají naproti a my s Milošem zůstáváme nahoře, protože jsme už odstrojení a na zvednutí nebo co se tam stalo stačí tři. Říkám Pepovi, ať když tak cinkne. Bohužel za chvíli cinká. Honza jel po cestě a Rumunka s Dácií vypálila do cesty, aniž by se rozhlédla. On se ji už nestačí vyhnout a trefuje ji pravou stranou, to ho odráží a padá na levou stranu. Udělá pár kotoulů a končí asi 10 metrů od motorky. Zvedá se a běží ji zvednout. Dácie se pootočila o 90 stupňů a už z ní vystupuje korpulentní Valaška (Rumunka). Začíná slovní přestřelka a každý přestřeluje ve své rodné řeči. Po chvíli se Honza snaží vysvětlit, že si stejně nerozumí, tak ať počkají až dojede pomoc. Kluci s panem Štěpničkou doráží momentem a začíná koloběh věcí, co se musí udělat. Zavolat policii, sehnat odtah nahoru do Heleny, zjistit co vše je s motorkou, co na to pojišťovny atd….Zkrátka práce na další tři dny a hlavně žhavení telefonu. Honza, který už 10 let nekouří, tak tady stáhnul 4 cigára za sebou. Přijíždí policie a vyšetřuje se. Valaška se brání, že Honza mohl vjet do protisměru, že tam bylo místo na koně a že ona má řidičák 12 let. Říkáme si jak to dopadne. Přece jen ona je místní a policie taky, ale vina je evidentně na její straně. Policista ji vysvětluje (doslova) a dokonce kreslí na zem, co je silnice a co se dělá než auto na ni vyjede. Ona říkala, že viděla projet čtyři motorky a myslela si, že další už nepojede. Prostě argumenty ženský (promiňte slečny a dámy co to čtete vím, že vás se to netýká).
Odtah do Heleny je zajištěn a paní ukřivděná a Honza se Štěpničkou jedou do Coronin sepsat protokol.

My, co jsme zůstali nahoře jsme dostali hlášku ať koupíme lahvače, protože se to asi protáhne. Za chvíli přijíždí Štěpničkových zeťák s Arem a remorkou (vozík) a na něm Kosťa držící BMW. A za nimi Pepa. Skládáme motorku a pak ji obhlížím, co s ní vlastně je. Ohnutá pravá vidlice, zmuchlané rameno a čep, mlhovky, rámy motoru, ventilové víčko je proražené, odřené plexi, dolíček v nádrži, přední kolo o 10 cm vzadu, ale vypadá v pohodě. Ale na druhou zobák, světla a takovéto věci ze předku, co jsou první na ráně, tak jsou netknuté. Za to Dachna má oba blatníky, kapota, chladič, světla, maska, přední náprava, asi i převodovka, protože na odjetí museli použít honě hrubého násilí. Auto vždy vytočili pomalu na maximum, rozjeli se a v převodovce zarachotilo a stáli. Nakonec s tím teda odjeli.

Honza se Štěpničkou se vrátili asi ve 23:00 hodin a říkají, že ráno v devět tam mají být zas. Takže si dáme každý nějakého lahváče a jdeme spát. Zítra bude asi náročný den.


Fotky z pátého dne:
Pohled na Rovensko



Velké zařizování a Turecká díra

Pěší turistika - 21 km

Ráno nás opouští Pepa. Je to jeho klasika. Nikdy nevydrží do konce dovolený, ale u něho to je povolený, povinnosti ve firmě volají. Letos akorát netrhne rekord v počtu ujetých kilometrů naráz. Loni ujel v kuse z ukrajinského Krymu až do Košic (přes 1800 km). Tady odsud to má jen lehce přes 900 km, takže to má na odpoledne. Takže se sním loučíme a říkáme mu ať nám kouká napsat o sobě zprávu.

Honza se Štěpničkou na Africe vyráží do Coronin na četnickou stanici vyřizovat pojistnou událost a jsme zvědaví, jak to dopadne a komu uznají vinu. Když tam dojíždí, tak už je zevnitř slyšet hlasité nadávání. To si „paní řidička“ vyskakuje na policajta. Skáče skoro ke stropu a je ji už toho slyšet po celých Coroninách. Opět vykřikuje argumenty typu „já mám papíry 12 let a místo tam bylo na koně, mohl jet protisměrem“. Mimochodem Honza má papíry 15 let a pravidla silničního provozu zná. To se o tý babě říct nedá. Když polevila ve slovní přestřelce, nebo spíš náletu, tak spustil policajt a ještě o oktávu výš. „Kdybych měl ty pravomoce, tak celým Coroninám seberu papíry, protože jste si je stejně všichni koupili.“ No, muselo to tam být hodně zajímaví. Mezitím si Honza podává ruku se starostou vesnice, protože mají s policií stejný úřední dům. Nakonec to tam vyřizují a kolem 10:30 přijíždí zpět. A tak se ptáme, jak to dopadlo. Vinu uznali babě a na zbytek formalit k vyřízení má přijet v sobotu v devět ráno, protože to musí udělat jiný policajt a ten tady bude až v tu sobotu. No, nevadí. Chtěli jsme jet v pátek domů, ale čas máme, tak vyrazíme o den dýl. Taky se domlouváme, že tato havárka do skóre pádů nebude počítána, ale nazveme ji „crashtest 1“ Takže skóre zůstává 3:3. A co s načatým dnem? Jdeme na pivo. Tam Honza zjišťuje po telefonu od českého pojišťováka a právníka a já nevím od koho ještě všechny věci potřebné ke kladnému vyřízení této pojistné události. To máte lopatu, krumpáč,kolečko….jéé, to je od jinud. Tady stačí doklad od policie s postihem a pokutou pro babu, nevině Honzy a vině baby a možná ještě nějaké blbosti. Někde jsou snad vyfocený, nebo to od něj zjistím. Další zajímavou věcí je, že operátorka od pojišťovny začala shánět odtahovou. To je zajímavá věc. Počítala 1200 km jedna cesta, protože nevěděla přesně kde jsme, tak jsme ji zdělili, že na severní polokouli, kousek od ní. Víte kolik spočítala peněz??? To si ani nepřejte vědět!!! 50 až 60 tisíc korun!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! To je ryto jak sviňa co? Když si to spočítáte na kilometr, tak ta odtahovka je dražší jak autobus. Honza s úsměvem na rtech odmítá pomoc s tím, že motorku domu dotlačí. No, uvidíme, jak to dopadne. Zatím máme čas přemýšlet.

U piva se domlouváme co budeme dělat odpoledne. Půjdeme se podívat na jeskyni Turecká díra. Mimochodem už je točený. Podle mapy to vypadá na nějakých 6 – 7 km jedna cesta. Tak je čas oběda a my vyrážíme směr turistická červená co vede na Gerník. Jdeme polema za Helenou a dnes mají větší kouzlo, jak minule. Dnes je obdělávají všichni helenští a coroninští pantátové a panímámy. Nikdo z mladších lidí tady není. Všichni jsou v Čechách. Snad jen Štěpničkových dcera s manželem. Jí je 22 let a jemu 28 a jsou v Heleně. Mají dvě děti Jozu a Jasmínu, které hlídá babička, když jsou na poli. Joza se uhlídat nedá. Jsou mu dva a něco, ale čipernej je jak velkej čert. Jasmína je starší a už i rozumnější. My pomalu docházíme k odbočce na Kulhavku, ale pokračujeme zde rovně po červené. Je vidět vysílač u kterého jsme byli na motorkách a na druhé straně před námi kouř. Jdeme jeho směrem. Je pod Garinou u salaše. Nikdo tady není a oheň si vesele vypaluje louku. Procházíme sotva dva metry od ohýnku a začínáme stoupat do kopce. Vypadá to na pořádný krpál. Nemýlíme se. Za to, když na něj vylezeme, tak jsme odměněni nádherným výhledem do širokého okolí a taky až daleko do Srbska. Pokračujeme dál po červené a vcházíme do lesa. Není toho tady moc k vidění, za to stromy nám poskytují příjemný stín. Je to neustále mírně z kopce do kopce až po asi hodině vylezeme z lesa a narážíme na červené body, které znamenají zkratku na Tureckou díru. Tak odbočujeme a jdeme pod prudší kopec. Dole pod ním je křižovatka a dáváme se doprava do prudkého kopce. Pak narážíme na turistickou modrou a po ní se dáváme do kopce. Když se na něj vyšplháme, tak Honza vyřkne větu: „já tady na vás počkám, už dál nejdu“ Říkám mu, že to je už jen kousek, ale nedá se zlákat. Kopec se láme a my jdeme zase pod prudký kopec a po asi půl kiláku se před námi objevuje díra jak do prd… Je to Turecká díra. GPS ukazuje našlapaných 10,5 km. To Honzovi ani nemůžeme říct.

Jdeme zkoumat díru. Vtéká do ní potůček a když se k ní přibližuji, tak se rapidně ochlazuje. Řekl bych tak o 10 – 15 stupňů. Je v ní konečně příjemně. Na začátku obrovský dóm plný jílového blátíčka, takže to je jak na kluzišti. Jdeme s Kosťou a Milošem hlouběji, ale moc dál se nedostáváme, protože tam je tak obrovská tma, že ani naše čelovky ji nedokážou proříznout. Slyšíme jak potůček klokotá do tmy a my za ním nemůžeme. Z vrchu na nás občas kápne voda a my se poraženě otáčíme k východu z jeskyně. I Turecká díra má svoji historii. Je zde údajně zakopaný zlatý poklad, který tady ukryli Turci těsně předtím, než je Rakušané z oblasti vyhnali. Taky tady jsou kolonie netopýrů, které nevidíme. Bohužel ani poklad nenajdeme. Je tady fakt absolutní tma.

Po chvilce odpočinku se vydáváme na cestu zpět. Vylezeme do toho krpálu a nahoře sebereme Honzu, který už spí v lese a vracíme se stejnou cestou zpět. Z kopce do kopce, z kopce do kopce. Na Garině kontrolujeme oheň, který zatím zlikvidoval velkou část louky a do salaše se vrátili majitelé. Pod salaší je potůček s pidi jezírkem, kde dáváme pauzu. Přichází na návštěvu malý cikáně a asi kontroluje, jestli jim nepijeme vodu. Uhodl, nepijeme, jen si v ní myjeme nohy. Pak už po známé cestě upalujeme k Pepsinu na pivko, které splachuje prach z cesty.


Fotky ze šestého dne:



Video z pěší tůry
Pro zobrazení videa je potřeba mít nainstalován Quick Time Player, který stáhnete z www.apple.com/quicktime.

Gerník a Filipova díra

Dneska jedeme Já s Martinou, Kosťa a Miloš jen tak pro vyplnění času do Gerníku. Nejdřív zajedeme do Moldovy, tam je nejbližší benzínka. Ta je asi 12 km a na druhou stranu je nejbližší až v obci Ljubková a to je asi 30 km.

Po natankování odjíždíme přes celou Moldovu, v které to je už značené na Gerník. Cesta je asfaltová až k takové bráně do továrny ,u které stojí asi vrátný ,nebo co to je. Od loňska vím, že jsme správně a proto na něj jen mávnu a jedeme dál do nitra továrny. I tam si pamatuji cestu od loňska a tak nebloudíme. Projíždíme ji a najíždíme na serpentiny vedoucí do našeho dnešního cíle. Jsou to fakt pěkný vracečky, kde si svoji stranu neudržíte, tak bacha na protijedoucí auta ( zvláště na Dachny  ). Motáme se do zákrut docela dlouho a konečně se to začíná trochu rovnat. Najednou si u silnice všímám vodopádů, kterých jsem si loni nevšiml. Jdu prudce na brzdy a zastavuji bez pádu. Mám ABS. Stojí tady dokonce i auto s pražskou SPZ. Vyjíždíme blíž k vodním pádům a zastavujeme skoro pod nimi. Jdeme si je prolézt. Já s Kosťou šplháme jak kamzici po Tatrách vodní tříští nahoru, abychom si to tam prohlédli. Nahoře je krásný potůček, který se klikatí do dáli lesem a na druhé straně pod vodopádem jsou dominantní pneumatiky, kbelíky a pixly od barev. Nádhera. Ta příroda tady fakt hraje všemi barvami. Vyrábíme si pár fotek a záběrů pokud možno bez rušivých elementů. Pak zase lezeme s Kostlivcem dolů. Jdeme k motorkám a kousek od nás jdou asi i majitelé pražského auta. Zdravíme se „dobrý den“ a pokračujeme v započaté činnosti. Při odjezdu za Pražákama doráží ještě jedno auto se středočeskou SPZkou. My odjíždíme do Gerníku vstříc novým dobrodružstvím. Před Gerníkem v lese ještě narazíte na křižovatku ,na které se dáte doprava a po krásné oblázkové cestě se dostanete do největší české vsi, kde je na zemi položený dokonce nefalšovaný asfalt. Dojíždíme po něm až k zavřenému krámu na Husím rynku. Sedáme si alespoň pod slunečník obřích rozměrů ke stolu vyrobeného z elektrikářské cívky, co na ni jsou kilometry kabelů a vozí ji náklaďák. Sedíme, kecáme, pokuřujeme a najednou přijíždí naši „známí“ z Práglu. Přijdou k nám a diví se, že jsme Češi. Prý si mysleli, že jsme Švýcaři. To teda nechápu proč, když mám na kufru „czech republic“ a pardubickou SPZ, tak na ně čumím jak puk. Kosťa do mě pod cívkou kope a tlemí se. On pochopil proč si to myslí. Mám totiž na kufru samolepky „Motorex – oil of Schwidzerland“. Jak jednoduché.

Domlouváme se, kudy k jeskyni Filipova díra. Ptáme se i jedný místňačky a ona sama kloudně neví. Ale prý tady za krám podél potoka. No, je to asi 300 metrů. Hold tak daleko místní nechodí. My odbočujeme po turistických bodech doleva podél plotu do strmého výjezdu, který teda ve dvou nepůjde vyjet. Martina slézá a aspoň natáčí. Na této cestě jsou balvany jak náprava z Dachny, kličkuji mezi nimi a hlavně nezastavit nebo se můžu se svým BMW rozloučit. Nahoře naštěstí už na rovnějším místě mě stejně jeden šutr zastavuje. Měl jsem lufta ,abych se vešel vedle něj a plot. No tak jsem to nějak vykličkoval a popojel. Kostlivec vyjel bez zastávky a Miloš nechal radši motorku dole a jde pěšo s Martinou. Jedeme dál super off – roadovým výjezdem. Je fakt boží. Mitas – E 09 odvádí svou práci skvěle. Bawor se na nich ovládá jak koloběžka. Dovoluji si fakt hodně oproti E 07, co jsem měl loni. Zastavují mě až kamenné schody ,na které si už fakt netroufám. Otáčíme se a jedeme dolů. Sjíždím až k potoku a jdu se podívat ,až se vyřítí Kosťa. Nevřítí, už tam leží  4:3 Kosťa vede. Přeci se mu to povedlo. Spadnul na té „nápravě z Dachny“ Po postavení sjíždí dolu a já se mu směji. Má ohnuté zrcátko a jinak mu nic není. Sedáme na oře a dojíždíme na konec Gerníku proti proudu potoka, který tvoří vodovod pro tuto vesnici. Na jeho konci, kde vyvěrá ze skály je posezení a místo pro ohniště. Krásný kout země. Dáváme si oběd ze Štěpničkových zásob. Dali nám sýr, lívance, chleba, karbanátky a já nevím co ještě. Plavou si tady kačeny, tak se k nim jdu přidat. Voda tady je po kotníky, zato studená jak led. Procházím se vodou k pramenu, natáčím, fotím. Pak se rozhodujeme, že se jdeme podívat k Filipově díře. Je odsud asi 50 metrů ve svahu. V této jeskyni se schovával muž jménem Filip se ženou Filipikou. Schovával se zde, aby nemusel do války. Opravoval deštníky, hrával na housle a jeho žena tancovala společně s cvičeným medvědem. Kamenný stůl ,u kterého jedli je prý na konci jeskyně.
My jsme tam vlezli jen takovou malou dírou a v prvním dómu se ani nepostavili. V druhém už to jde, ale zase z něho vede jen takový průlez dál, že jsme tam ani nešli. Byli bychom jak prasata. Takže jestli tam má ještě nějaký nábytek, to nevíme.

Po prohlídce volného bytu na konci Gerníku se vydáváme enduro cestou plouživým tempem do Sichevity. Tam už je asfalt a napojuje se u Dunaje na naši známou cestu. Takže jedeme do Heleny, kde se s Kosťou rozhodujeme trochu prozkoumat okolí. Martinu a Miloše necháváme doma, protože se jim už nechce jezdit terénem a jdou dělat společnost Honzovi, který by se sám asi U Pepsiho uchlastal limonád. My si ještě jedeme vyrobit žízeň a pak se napojit. Někdo mluvil o tom, že když vyjedeme z Heleny ke skládce komunálního odpadu, tak za ní asi 200 metrů u žlabu je jeskyně. Jedeme kolem doutnající a smrdící skládky cestou od vesnice a jsou tady často odbočky a spleť cestiček. Zastavujeme, protože před námi je stádo koz a jejich velitel. S tím se dáváme do řeči, kde ta jeskyně je a kam ta cesta vede a taky jak se jemu vede a on se zase ptá jak se vede nám v Čechách. Říká, že tam byl už tak 20x. Taky se nás ptá, jestli to jsme my, co měli tu nehodu u Coronin. Povídá „Valaška křivá, vzali jí prej řidičák“. Jak se to tady rychle po těch pastvinách nese takovéhle zprávy. Ještě chvíli debatujeme a už nasedáme a za né moc přívětivého štěkání a cenění zubů jeho psů odjíždíme směrem k jeskyni. Povídal, že tam je taká lúčka kde ,možeme nechat stroje. Jo, lúčka. Bažina to je. Já tam najel a rázem jsem klesnul o 20 cm. Mám ale 09 a tak Kosťa točí a já projíždím. Pak točím já a Kosťa neprojíždí. Ladím kameru, aby sama natáčela a jdu ho lovit. On má totiž 07. Když ho vytlačim, tak jsme jak prasata a motorky to samé. Jdeme se podívat na ty jeskyně. Jedna je o kousek výš, ale zase úzká. To se nám do ní nechce a z druhé vytěká potok a je taky malá, tak se nám do ní taky nechce. No tak jedeme k domovu. Tam už ve vratech na všechny křičíme, že za to nemůžeme, že nás tam na tu lúčku poslal bača. „Ježíši vy zas vypadáte hováďata“ zní odpověď. No, rozhodně to nebudu mýt. Nejsem přeci prase a navíc mám enduro.

No a máme taky krásný podvečer, tak jdeme po večeři k Pepsimu na dvě, protože ráno má být Honza v devět na policii a když to do deseti stihne, tak vyrazíme k domovu. Honza pojede s Kosťou na Africe….


Fotky ze sedmého dne:


Prodloužení dovolené, byrokracie a Velebný žlábek

Je ráno a Honza se Štěpničkou vyráží na Africe do Coronin na cajtárnu. My už od večera sbalený čekáme na povel a startujeme směrem domů. Po desátý nervózně Honzovi píšu sms, jak to vypadá a on neodepisuje. Po asi 15 minutách přijíždí. Nikdo tam nebyl, tak jsme byli v Moldově a on je někde u nehody, volali mu, máme přijet ve tři hodiny. Buch. Co teď. No nic, stejně je už 11 hodin a to by jsme přijeli domů mezi půlnocí a druhou. Nemá to cenu. Zůstaneme do zítřka a odjedeme kolem šestý ráno a pojedeme v klidu, za světla a do večera jsme doma. A teda když tady zůstáváme, tak co tady? Jdeme k Pepsimu na jedno.

Rozhodujeme se na pěší túru k Velebnému žlábku. Tak dopijeme a jdeme. Je hezky palivo, tak kupujeme klobouky, nasazujeme si je do čela a vyrážíme. Honza nejde, aby stihnul pana policajta v dobré náladě v kancliku.

Bereme mapu, kameru, dobrou náladu a sílu v nohách s sebou. Vyrážíme v úmorném vedru krásnou kamenitou cestou furt pod mírný kopeček. Docházíme k prvnímu žlabu a dáváme pauzu. Kocháme se údolím, ve kterém teče potok a taky bordelem, který leží ve svahu. Některá místa jsou fakt dost hnusně zasekaný domovním odpadem. Ale ani se nemůžete divit. Něco jako komunální služby a nebo popelářský vůz, to tady fakt nemají ponětí co to je. Snad za pár století.

Vcházíme do lesa a občas se prodíráme vrstvou listí. Neustále klesáme a přibližujeme se k potoku, který mohutní a začíná být taky pořádně slyšet. Ale je to cesta ,po který by se s trochou dobré vůle dalo celkem slušně jet na motorce. Taky nám domácí říkali „bacha na hady“. Možná měli jít za hady a říct jim „bacha na Cycliho“ Stalo se to, že prostě jdu, kochám se lesem a přírodou a najednou se tak trochu smeknu. Víte po čem? Po hadovi. Blbec jeden. Nestihnul vzít nohy na ramena a já ho trefil jak jsem se kochal okolím. Chvíli na sebe koukáme, tak jako se v duchu omlouváme jeden druhému a pak si jdeme každý svou cestou. No každý. Já jo, on tak nějak furt stojí. Uvidíme až půjdeme tudy zpět. Za chvíli už slyšíme trochu hlahol a přicházíme do míst, kde někdo občas táboří. V cestě je brod, za kterým stojí auto a z něj vysedá pět rumunských kluků. Za autem je ještě obrovská kaluž a pak jen silnice a Dunaj. Sedáme si na betonová svodidla a díváme se na hladinu, Jsme kus za tou továrnou na Srbský straně a je tady ještě maketa železné kotvy. To jenom kdyby tady tudy někdo chtěl jet do Heleny. Chvíli se sluníme a pak vyrážíme nazpět. Kolem auta, přes brod a do lesa. Začínáme stoupat od hladiny potoka do kopce a za chvíli koukáme, jak pod námi jdou ti kluci podél hladiny. Za chvíli jsme u místa mého střetu s hadem, ale on už odešel. Zbylo tam po něm jen trochu krve.

Stoupáme dál, až do místa, kde vytěká ze země ve svahu voda a vysíláme Kosťu na průzkum. Šplhá po kamenech jak terénkoza a po pěti minutách je nahoře. Nic nevolá a začíná slézat dolů. V půli svahu se otáčí a leze zas nahoru. Asi ho to baví. Po dosažení vrcholu zas leze dolů. Když konečně sleze, tak říká, že tam nahoře měl brejle a teď už je nemá. „ Byl tam i had, tak s nimi asi odjel, hajzl jeden“ vysvětluje. K vidění tam toho moc prý není, tak jdeme zase do kopce k Heleně. U žlabů dáváme zase pauzu, kouřovou a zas do kopce. Za chvíli jsme ve vsi a akorát slyšíme Honzu, jak projíždí na Africe vyřizovat papíry. Jdeme k Pepsimu na jedno. Lavičku si taháme do stínu, protože jinak bychom byli po jednom pivu jak slívy. Sedíme asi ¾ hodiny a přijíždí Honza. Opět nic…. Má přijet v osm večer. Pořád vyřizuje nějaké nehody. Je totiž jediný člověk tohoto zmocnění na celý okres. Prostě kdyby to nedopadlo ani večer, tak my musíme už zítra odjet domů, protože musíme v pondělí do rachoty.

Jdeme ke Štěpničkom pobalit již včera zabalené a dnes dopoledne opět vybalené věci a naposledy pro tuto dovolenou tady večeříme. Po jídle se jdeme rozloučit s Pepsim. Samozřejmě si dáváme od cesty. Po sedmé hodině přichází Štěpnička od svého bratra, sedá k nám a dává si svých 100 gramů. Prý ,aby se mu lépe mluvilo. O půl osmé odjíždí na další pokus s Honzou dolů za policajtama. My dopíjíme, přesouváme se ke Štěpničkom k televizi, kde sledujeme další díl „Američan chopper“ a kolem desáté hodiny usínám, aniž bych věděl, jak Honza se Štepničkou dopadli.

Fotky z osmého dne:


Návrat do budoucnosti

Ráno se budíme v pět hodin našeho času a jdu zjistit, jak to dopadlo s Honzou. V noci totiž ani nevím, v kolik se vrátili. Přijeli prý o půl dvanácté a má vše vyřízeno. Takže domluva zní – s Kosťou na Africe domů a co nejdřív Vitem zpět pro motorku. Dáváme si poslední snídani od Štěpničkových, na cestu dostáváme škvarky, sýr, chleba a všeho takové množství, že ani nemůžeme zavřít kufry. Po velkém loučení se vydáváme na poslední sjezd této dovolené dolů do Coronin. Po cestě potkáváme domácí, jak ženou krávy a koně a taky kozy na pastvu. Je to opravdu, jak kdyby se člověk vrátil o 100 let v čase. Jedeme stejnou cestou jakou jsme přijeli. Musíme si dávat bacha za každým horizontem na domácí zvířata, která se vydala na pastvu. Po pár kilometrech přejedeme jediné pohoří dneška a už pojedeme jen po „placce“. Projíždíme klikaté silnice rumunských vesnic a kolem jedenácté jsme na malém přechodu Cenad, kde dotankujeme za poslední Leu a vyrážíme do „civilizace“. Kousek od hranic je město Szeged a hned za ním začíná dálnice, která pro nás končí až za Brnem. Na dálnici nevím co dělat, abych neusnul a tak jsem rád, že když jsem včera s Honzou měnil zadní kolo za jeho, jelikož on nemá potrhané špunty, tak jsme zapomněli, že on nemá ABS a já jo, takže nemám impulsní kolo. To znamená, že nejde ABS a každých pět minut to o sobě dává znát rozblikáním kontrolek a já to musím vždy vypnout, protože to blbě bliká. Nakonec stejně monotónní jízda 120 km/h rychlostí dělá své, tak zastavuji u benzinky a dáváme si oběd. Po jídle si cpu do huby dvě žvejky, protože to na mě působí jako nejlepší antispací prostředek. Ujíždíme k Budapešti a já přemýšlím o dovolené a dochází mě pár věcí. Tak třeba včera ten Velebný žlábek, že nebyl tam co jsme byli my, ale tam co šli ti rumunští kluci. Asi jo. Nebo když jsme byli u vodopádu před Padinou Matej na výletě do Gerníku, tak v mapě je kreslená jeskyně. Ta byla určitě po cestě nad tím vodopádem. Musím si to zapamatovat a až tady budeme příště, tak to napravit.

Projíždíme Budapešť a konečně jsou kolem dálnice vidět alespoň nějaké kopce. Zastavujeme u benzinky doplnit palivo a já si měním žvejky za nové a vyrážíme směr Slovensko. Hranice bez problémů a za Bratislavou dáváme před českými hranicemi pauzu. Máme najeto skoro 200 km. Sedíme, kecáme a v tom přijíždí šedá Audi A4 a v ní policajti. Chvíli kecáme a ptáme se co v tom mají za motor. V8 a na ukázku prošlápne plyn. Moc pěkný zvuk. Auto je plný zabudovaných kamer a radarů. „Taky si dáme pauzu“ říká řidič a poodjíždí. My nasedáme a pokračujeme v cestě. Přejedeme do Čech a to jsme už vlastně doma. Na benzince před Brnem ještě zastavujeme, abychom se rozloučili s Milošem, který odbočuje na Olomouc a my pokračujeme na Svitavy a pak do Litomyšle a nakonec do Sloupnice, kde jsme kolem půl sedmé večer.

Uklizím motorku do dílny a jdeme vstřebávat nové zážitky.

Fotky z devátého dne: